Hou hou desátý díl! :D Doufám, že už bude viděn normálně! :D A po dlouhé době se mi povedl i delší! přes 1000 slov! :D Užijte si ho a doufám, že se objeví i pár komentřů :-*P.S. Hlásněte mi prosím Vás v anketě dole pod povídkou, kterou byste chtěli abych psala jako dlaší! Chtěla jsem anketu prvně udělat na fb, ale tam to nějakým záhadným způsobem už nejde, takže jí máte takto pod povídkou! :D Merci :-*
Společné jídlo probíhalo tak, že Simone neustále dolovala z Toma, co celé ty roky dělal. Přesně jak jsem očekávala, Tom se z toho snažil vykroutit a vymýšlel si kde si co si nějaké služební cesty a kdo ví co ještě, jenom aby jí nemusel říkat, jaký vražedný podnik po svém otci zdědil.
Já jsem předstírala, že se velmi soustředím na to, co jím a nebo hlídám Abbie, aby se nepobryndala, i když ve skutečnosti mi neušlo jediné Tomovo slovo.
Jakmile Abbie dojedla, začala kňourat a dožadovat se znovu stavění hradu z písku.
"Tak pojď ty jedna…," povzdechl si Bill, který právě dojedl.
"Jdu s ní na pláž," utrousil směrem ke mně, vzal malou do náručí a společně mířili zpátky na pláž.
Jak jsem se doteď v jídle nimrala, abych slyšela co si Tom se Simone povídají, teď jsem se snažila co nejrychleji zhltnout posledních pár soust.
Najednou mi bylo nepříjemné zůstat vedle nich sama sedět, zatímco Simone div ne se slzami v očích Tomovi vyprávěla historky z jejich dětství. Kdo co kde rozbil, rozkousal či počůral.
Tohle byl rodinný rozhovor a já si tu najednou připadala cizí.
Když jsem konečně dojedla, co nejtišeji jsem se zvedla a chtěla odejít za Billem a Abbie. Jenže mě zradila židle, která nepěkně zavrzala, když jsem se z ní zvedala.
Simone to ani nepostřehla a dál Tomovi něco vyprávěla. Tomovi to neušlo a zvednul ke mně pohled.
Usmála jsem se na něj, ale pak mě něco zarazilo. Tomovy oči.
Nikdy jsem je neviděla tak…tak smutné. Nevím jestli jsem to viděla jenom já, nebo jsem si to jen namlouvala, ale prostě tam chyběly ty škodolibé jiskřičky, na které jsem u něj byla zvyklá.
Nechápala jsem to, vždyť našel svou matku a bratra - dvojče. Tak proč potom ten smutek? Vrtalo mi hlavou ještě celou cestu na pláž.
Zbytek dne jsem strávila s Billem a Abbie na pláži a Simone si užívala v přítomnosti svého druhého nově nalezeného syna.
Když jsme se k večeru vraceli do hotelu, všimla jsem si dvou povědomých postav procházejících se na pláži.
Sice byli dost daleko od nás, ale i tak jsem nemohla nepoznat Simoniny květované šaty.
Pousmála jsem se, byla jsem ráda, že Tom našel svou rodinu. On který posledních pár let žil sám v obrovské vile, zatěžkán břemenem, který na něj svalil jeho vlastní otec.
I když zrovna tahle rodina by to být nemusela, ale s tím už se nedalo nic dělat. Osud to tak pravděpodobně chtěl. A proto já teď stojím mezi dvěma bratry. A je mi jasné, že jednomu budu muset chtě nechtě zlomit srdce.
Když se Simone vrátila s Tomem z procházky, přišli spolu k nám a k mému překvapení Bill Tomovi sám navrhl, aby se šli spolu na bar něčeho napít.
"Ach ti moji kluci," usmála se Simone a s úsměvem se šla převléknout do svého pokoje.
Když Bill s Tome odešli, násilím jsem Abbie dovlekla do koupelny abych ji vykoupala. Přitom jsem ale myslela na to, že by mě neskutečně moc zajímalo, o čem si ty dva dole povídají.
Abbie už byla vykoupaná a blbnula v posteli se Simone, která si s ní hrála místo toho aby jí uspávala. Seděla jsem v křesle s notebookem na klíně a kontrolovala si poštu, i když myšlenkami jsem byla někde jinde.
Přemýšlela jsem nad tím, jak si odchytit Toma a v soukromí si s ním promluvit. Tok mých myšlenek přerušilo klapnutí dveří. Bill vešel do ložnice, dal mi pusu na tvář a rozvalil se na posteli. Z vedlejšího pokoje jsem slyšela Toma, jak Simone říká, že by si s ní ještě rád promluvil.
"Za chvíli jsem zpátky," zavolala na nás Simone a za chvíli za nimi zaklaply dveře.
"Tak jaké to bylo?" podvedla jsem obočí a vyzvídala.
"Kupodivu fajn," pousmál se Bill.
"Spíš jsem čekal, že si nebudeme mít co říct, nebo že to bude trapná konverzace dvou lidí, kteří se dlouho neviděli a nevědí co si říct, ale takové to nebylo," usmál se a opřel se zády o pelest aby na mě lépe viděl.
"Asi to bude opravdu moje dvojče," ušklíbnul se.
"Jo, to asi jo," zamumlala jsem.
Vzhledem k tomu, že Simone stále ještě nebyla zpátky, museli spolu být ještě na pláži nebo někde poblíž hotelu. Nemohla jsem to vydržet, nemohla jsem se na nic soustředit, prostě jsem s ním chtěla mluvit.
Řekla jsem Billovi, že mě začala bolet hlava a že se jdu provětrat na čerstvý vzduch, nic nenamítal, asi mě ani pořádně neposlouchal, protože si právě s Abbie hráli na zvířátka.
Povzdechla jsem si, přehodila si přes ramena svetřík a vydala se hledat Toma.
Nemýlila jsem se, když jsem si myslela, že ty dva najdu na pláži. Slyšela jsem, jak Simone Tomovi popřála dobrou noc a vyrazila k hotelu.
Schovala jsem se za pár větších palem a když Simone zmizela z dohledu vydala jsem se k Tomovi, který zůstal na pláži. Sedl si do písku a stejně jako já včera večer pozoroval hučící moře.
"Můžu?" zašeptala jsem, když jsem se ocitla těsně za jeho zády.
Lekl se, ale hned se usmál a pokynul mi, abych si sedla vedle něho.
"Nečekal jsem, že přijdeš," zamumlal.
"Musela jsem s tebou mluvit," přiznala jsem po pravdě.
"Nevěděl jsem to," řekl aniž bych se ho na cokoliv ptala.
"Cože?" nechápala jsem.
"Netušil jsem, že..že tvůj přítel je můj bratr," polkl.
"Moje dvojče," dodal.
"Neměl jsem sebemenší tušení, dokud jsem neuslyšel hlas Simone.. tedy mojí matky," vydechl a podíval se na mě. Dívala jsem se do jeho temných hnědých očí a viděla jsem jak je zmatený, překvapený a zároveň smutný i šťastný. Tolik pocitů najednou.
"Já ti věřím, Tome," podívala jsem se na něj soucitně a pohladila ho po dlani.
Věděla, že mi říká pravdu. Ještě pořád jsem měla před očima jeho šokovaný výraz, když se, se Simone střetli tváří v tvář.
"Víš přijde mi, že horší to snad už být nemůže," zabědoval a dal si obličej do dlaní.
"Chodíš s mým bratrem," slyšela jsem ho mumlat. Svíralo mi to srdce vidět ho takhle. Zmateného a zranitelného.
Dlaní jsem vplula do té jeho a silně mu ji stiskla. Chtěla jsem aby věděl, že jsem tady s ním. Že má ve mně podporu. Že na to není sám. I když pro mě samotnou to taky byl dost velký šok, snažila jsem se být silná a být tady pro něj.
"No vlastně horší by bylo už jenom, kdybys mi potvrdila moji domněnku, že Abbie je moje dcera," zasmál se schválně a podíval se na mě s otázkou v očích.
"Abbie je Billova," vydechla jsem a nespouštěla s Toma pohled.
"Nevím, co je lepší, jestli to, že jsem si myslel, že spolu máme dítě, nebo vědomí toho, že máš dítě s svým bratrem," zasmál se hořce Tom.
"Řekla jsem, že Abbie je Billova, ale neřekla jsem, že je moje," pousmála jsem se, když ke mně znovu zvedl překvapený pohled.
Dee :-*
