Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale minulý týden byl prostě jeden velký chaos. :D Ale o to jsem se Vám snažila napsat delší kapitolku :-* doufám, že se Vám bude líbit.
53.
Cítit ho zase tak blízko bylo neskutečné, kdyby mě nedržel pevně kolem pasu, asi už bych se v těch božských šatech válela dávno po zemi. A že by těch šatů byla opravdu škoda.
"Tome, proč to děláš? Proč?" zašeptala jsem, ale byla jsem si jistá, že mě musel slyšet.
"To kdybych věděl, nemůžu si pomoct," zamumlal mi roztouženým hlasem do ucha.
"Stačí tě jen vidět někde poblíž a mám pocit že se z tvé přítomnosti zblázním," vrněl mi dál do ucha a dlaněmi hladil po břiše.
"Neříkej, ještě nedávno jsem pro tebe nebyla dost dobrá," sebrala jsem veškeré zbytky svého rozumu a bez okolků to na Toma vybalila. Čekala jsem, co mi řekne na tohle.
Chvíli mlčel, pak se zhluboka nadechl a pak zase povzdychl, než z něj něco vylezlo.
"Já asi jsem to přehnal, prostě…ehm," koktal.
"Mám tohle brát jako tvoji chabou omluvu nebo co?" ušklíbla jsem se.
"No…," nadechl se Tom, ale to co chtěl říct, už jsem se nedozvěděla, protože se z kabinky vyřídila Emma ve svých svatebních šatech.
"Tradááááá," zavýskala ale jakmile nás uviděla, smích ji přešel a nechápavě se na nás podívala. Respektive na mě.
Tom mě hned pustil ze svého sevření, jako by do něj uhodil blesk a stoupl si vedle mě. Dal si ruce do kapes u džínů a dělal jako že nic. Emma se podívala nedůvěřivě na Toma a pak zase vrátila pohled ke mně. Nenápadně jsem na ni kývla, jako že se nic neděje, ale bylo mi jasné, že jsem tím kamarádku neoklamala. To budu muset ještě vysvětlovat.
"Jen jsem se za vámi přišel podívat," pokrčil Tom ledabyle rameny.
"A zrovna jsem obdivoval, jak to Daphne v těch šatech sluší," pousmál se.
"A tobě samozřejmě taky," pochleboval své budoucí švagrové.
"Moc hezký šaty sis vybrala a takový pěkný bujný výstřih," olízl si rty a naznačil rukama velikost Emmina dekoltu. Jen jsem se zasmála a protočila oči. Situaci se snažil zvládnout opravdu bravurně.
"To se bude Billovi líbit," pokýval znalecky hlavou.
"Tome, ty prase, taky nemyslíš na nic jiného," praštila ho po rameni a prošla kolem nás k velkému zrcadlu.
"Daphne? Tak co myslíš?" podívala se na mě, když si uhladila šaty od poslední nerovnosti.
"Je to perfektní," usmála jsem se.
"Billovi vyrazíš dech, určitě," ukázala jsem jí palec nahoru. A Tom jen souhlasně zamlaskal, aby potvrdil moje slova.
"Stoprocentně," podpořil Tom ještě mojí odpověď. Emma se usmála a pak její pohled padl na mě.
Popošla ke mně a chytla mě za ruku.
"Ach Daphne, ty šaty jsou na tebe jako šité," řekla schválně nahlas, aby to slyšel i Tom.
"Vypadáš jako princezna," zamumlala.
"Když tě v nich viděl i Tom, třeba si to ještě rozmyslí," zašeptala a podívala se na mě povzbudivě.
"Kéž by," povzdychla jsem. Už jsem se téměř vzdávala nějaké naděje.
"Ale to neřeš ano? Zítra je přece tvoje svatba," usmála jsem se na ni.
"A já to hned ze sebe jdu sundat," koukla jsem se ještě jednou naposledy na sebe do zrcadla, zavadila pohledem o zamyšleného Toma, stojícího kousek od nás s rukama založenýma na prsou.
Že by si přece jenom tu svatbu rozmyslel? Napadlo mě, ale hned jsem takové myšlenky zahnala. Tohle se děje ve filmech a ne v reálném životě a vůbec už ne v mém životě.
Sundala jsem si ty nádherné šaty a oblékla se do svého pohodlného oblečení. Když jsem je skládala, aby nebyly zmuchlané, přemýšlela jsem jestli budu mít někdy příležitost, si takové šaty koupit.
Čím více jsem o tom přemýšlela, tím mizivěji jsem to viděla.
Vyšla jsem z kabinky s šaty v náručí a všimla si Toma, stále stejně zamyšleného, skoro jako by ani nevnímal. Emma už si asi také svlékala šaty v kabince, protože Tom tam stál sám.
Prošla jsem okolo něj a dala šaty prodavačce na pult, aby je mohla vrátit na své místo.
Nechtěla jsem se vrátit dozadu ke kabinkám a stát tam vedle Toma, raději jsem si prohlédla ostatní vystavené šaty, co tu měly.
Ale žádné se mi nelíbily tolik, jako ty co jsem si zkoušela.
Za chvíli se vyřídila od kabinek rozjařená Emma se svými šaty v náručí a s Tomem v závěsu.
Přidala jsem se k nim a už jsme jen čekali, až prodavačka Emmě šaty zabalí.
Za chvíli už Emmě podávala šaty v ochranném obalu, aby se nijak nepoškodily nebo nezničily.
Vyšly jsme z obchodu a Tom stále nemluvil a zdálo se, že byl někde na míle daleko odsud, ve svých myšlenkách.
"Tak kam půjdeme teď?" zeptala jsem se těch dvou. Tom si ani nevšimnul, že jsem něco řekla, kdežto Emma se na mě hned otočila.
"No já myslím, že už máme všechno ne? Já potřebovala jen ty šaty," podívala se na Toma.
"Tome?" drkla do něj, když neodpovídal.
"Jo jasně, máme všechno," zamumlal.
"Tak fajn, jedeme," zavelela Emma.
"Už máte něco s Billem vymyšleného na tu dnešní rozlučku?" zeptala se Emma.
"Myslím, že jo. Organizuje to William, víc o tom nevím. Ale ráno u snídaně, když jste odešli, říkal, že něco už má," pokrčil rameny Tom, jako by se absolutně nezajímal o nějakou svoji rozlučku se svobodou.
"Kde parkuješ? My hned tady na náměstí," kývla hlavou k parkovišti, přímo před námi.
"Já taky," řekl stroze.
Zbývající cestu na parkoviště už jsme nemluvili a každý jsme nastoupili do svého auta. Tom do svého a my s Emmou taky.
Vyjela jsem na silnici a čekala, že mě hned Tom před jede a v okamžiku z něj neuvidíme ani záda. K mému překvapení, ale jel pořád za námi.
"Nevíš co se to s Tomem stalo? Od té doby co jsem vyšla z kabinky s ním není kloudná řeč. Něco jste si řekli?" podívala se na mě, jako bych snad já měla tušit, co se v Tomově makovici právě odehrává.
"Netuším, takhle divně se nechová kvůli mně, jestli narážíš na tohle," mrkla jsem na ní a hned zase vrátila pohled na silnici.
"No já bych dala krk na to že ano," pokračovala Emma ve svých teoriích.
"To že tě viděl v těch krásných šatech ho určitě klidu nenechalo, to mi věř," vysvětlovala.
"Jo jasně, už ho vidím, jak běží za Chantallkou a řekne, že svatba nebude, jenom proto, že mě viděl, jak si zkouším svatební šaty," ušklíbla jsem se nad tou představou a jen co jsem to dořekla, tak nás Tom předjel svou typickou rychlostí ála pedál plynu sešlápnutý až k podlaze a byl fuč.
"Vidělas to?" otočila jsem se v rychlosti na Emmu a ta jen pokrčila rameny.
"Nejdřív za námi jede jako šnek a pak najednou...a je pryč," kroutila jsem hlavou.
"No třeba. Mu došlo, to co jsem říkala a jede to co nejrychleji s Chantellkou ukončit, aby stihla ještě večerní letadlo," smála se Emma. Mě to zas tak vtipné ale nepřišlo. Něco se s ním dělo. A já nevěděla absolutně co.
Když jsme vrátily půjčené auto zpátky, to Tomovo už tam dávno stálo. U bungalovů jsem se s Emmou domluvila, že k ní za chvíli přijdu s filmy a udělám jí tak takovou malou soukromou rozlučku. Šla jsem k sobě a rychle jsem se připravila na večer. Vykoupala jsem se, oblékla jsem si světlé kraťasy a modré upnuté tílko, i když byl skoro večer, venku stále bylo teplo. Vzala jsem ještě láhev vína a několik filmů, aby bylo z čeho vybírat a vyrazila jsem k Emmě.
Zaklepala jsem a Emma mi hned otevřela s pytlíkem brambůrek v ruce.
"Zrovna chystám občerstvení," usmála se a pustila mě dovnitř.
"Přinesla jsem ještě víno," zamávala jsem jí před nosem s flaškou vína a usadila se na gauči před televizí.
"Bill už šel?" zeptala jsem se, protože jsem ho nikde neviděla.
"Jo už asi před dvaceti minutami," řekla a postavila přede mě mísu s brambůrky.
"Tak jaký film tam dáme?" zamávala jsem s několika obaly od DVD.
Nakonec jsme si pustily Piráty z Karibiku. Johnnymu Deppovi a Orlandu Bloomovi prostě nelze odolat. Emma se hned zažrala do děje ale mě to šlo hůře.
Pár minut jsem se snažila udržet v ději, ale moje myšlenky se neustále zaobíraly Tomovým dnešním odpoledním chováním, o tom co mi šeptal do ucha, když mě viděl v těch šatech a taky o tom, co říkala Emma.
Opravdu by si to mohl ještě rozmýšlet? Co když teď o tom zrovna přemýšlí? Měla bych něco udělat?
Zírala jsem na svoji skleničku s vínem a v hlavě mi šrotovalo. Zítra už bude po všem, je poslední šance něco udělat. Nebo se o to alespoň pokusit.
Kdyby byla alespoň malá, maličká šance, že bych Tomovi jeho rozhodnutí mohla vymluvit, udělala bych to. I kdyby mě znovu odmítl a ponížil, za ten risk to stálo. Netrápila jsem se kvůli němu tolik let, abych ho teď jen tak bez boje té mrše přenechala.
Jako by mi najednou někdo vlil adrenalin do žil. Cítila jsem že se nemůžu prostě jen tak vzdát, aniž bych se o něco nepokusila.
"Daphne? Ty se nekoukáš, že ne?" drkla do mě Emma se smíchem.
"Co-cože?" zakoktala jsem se.
"Prosím tě, vidím, že ten film ani trochu nesleduješ, tak za ním už běž," zasmála se.
"Jo," kývla jsem horlivě hlavou a v tu chvíli jsem byla na nohách.
Nepřemýšlela jsem vůbec nad tím, že by tam třeba mohla být i Chantella, když jsem běžela k bungalovu, kde spolu bydleli. Jediné, co jsem věděla, bylo že s ním potřebuji mluvit, protože jsem měla poslední šanci mu to vymluvit. Vlétla jsem na verandu jejich bungalovu, sotva jsem popadala dech. Ani jsem se neobtěžovala s nějakým klepáním a vlétla dovnitř jako velká voda.
Zastavila jsem se až v momentě, kdy jsem stála uprostřed zhasnutého a prázdného obývacího pokoje.
V tu ránu mi nálada a odhodlání kleslo na bod mrazu. Sakra. Sakra.
Já jsem tak blbá vždyť mají tu rozlučku, nadávala jsem si v duchu.
Jak jsem na něco takového mohla zapomenout, spílala jsem sama sobě a nejraději bych si sevřela ruku do dveří.
Tak to ke konec, už s ním nebudu mít šanci mluvit. Vzdala jsem veškeré své naděje. Protože na jejich pánskou rozlučku se přece jen tak vplížil nemůžu.
Kopla jsem vztekle do gauče, ale hned jsem toho litovala. Ještě si snad urazím palec a zítra v těch svých vysokých botách budu pajdat ne?
Otočila jsem se na podpatku a chtěla odsud co nejrychleji zmizet, aby mě tady nikdo neviděl a nepovažoval třeba za zloděje. Jen co jsem se ale otočila ke dveřím, zůstala jsem stát jako opařená, když jsem si všimla Tomovy postavy mezi dveřmi. V místnosti byla tma, neviděla jsem mu do obličeje, jestli je naštvaný nebo ne. Jediné co jsem věděla, že mám ještě šanci.
"Tome, já… musím s tebou ještě mluvit," vychrlila jsem ze sebe a udělala několik kroků směrem k němu. Nečekala jsem ale, že on udělá to samé v tu samou chvíli. Stáli jsme tak těsně u sebe a stačilo jen maličko zvednout hlavu, abych mu viděla do tváře. Do tváře, která se usmívala.
"Jak to, že nejsi na rozlučce?" zamumlala jsem.
"Právě jsem se chystal udělat to co ty," jeho rty je roztáhly ještě více do úsměvu. Překvapeně jsem zamrkala.
"Chtěl jsem jít za tebou," upřesnil mi.
"Aspoň ještě jednou naposledy musíš být moje," zašeptal a spojil naše rty v dokonalém polibku.
Dee :-*
Jelikož v YBTM mám jakýsi psací zásek, dala jsem se pro změnu do této povídky, která mi kupodivu, šla docela hezky od ruky. :D děj už mám promyšlený, zbývá už jenom tedy napsat vše do wordu :D
