Táááák už jsme u desítky! Téda! :D:D Doufám, že dáme ještě alespoň druhou desítku :D Děkuju všem, co povídku čtou a komentujou jste zlata :-*
Dala jsem si vařit vodu na čaj a připravila si na stůl ovocný jogurt, který jsem většinou jedla k snídani. Sedla jsem si je stolu a pustila se do něj.
"Tak já letím, zlato," políbil mě Lucas na tvář.
"Měj se hezky," odpověděla jsem mu, jen co jsem spolkla sousto.
"I ty," pousmál se, chytil svou tašku a zmizel ve dveřích do garáže. Podívala jsem se na hodiny, které v kuchyni visely a zjistila, že se klidně můžu loudat, protože mám dost času na to se připravit i dopravit do práce.
Pustila jsem si ke snídani televizi a vnímala ji jen na půl ucha, když jsem ale zaslechla slovo Tokio Hotel, zbystřila jsem a zesílila zvuk.
Zrovna tam nějaká reportérka napínavě vyprávěla jejich comeback, nové chystané album a Billovu spolupráci s Lucasovou firmou. Dokonce se tam v jednom záběru reportérka ptala i na něco Lucase. Dále jsem to už nesledovala, protože už jsem musela za chvíli vyrazit a nebyla jsem ještě vůbec oblečená.
Vypnula jsem televizi, dopila čaj a vyběhla schody do ložnice, abych se oblékla.
Chytla jsem první punčochy, sukni a halenku a rychle to na sebe hodila. Jak jsem si myslela, že všechno v klidu stihnu, tak jsem se mýlila.
Stačilo se chvíli dívat na televizi a snídat a už jsem nestíhala. V rychlosti jsem se namalovala, hodila na sebe kabát, boty, do ruky kabelku a už jsem běžela do garáže pro auto.
Sice nebyly na silnici zácpy, ale do práce jsem přesto přišla pár minut po osmé. Vystoupila jsem z výtahu na našem patře a pozdravila recepční Monicu.
Vešla jsem do své kanceláře, svlékla kabát a zapnula počítač. To bude zase dlouhý den.
Hypnotizovala jsem ručičku na hodinách, která ukazovala půl čtvrté, už jsem se nemohla dočkat, až půjdu domů. Dneska mi připadalo, že se den strašně vleče. Promnula jsem si čelo, už jsem byla opravdu unavená a těšila se domů, když mi na stole zazvonil mobil. Hned jsem se po něm natáhla. Nová přijatá zpráva. Hned jsem ji otevřela a přemýšlela, kdo by mi tak mohl psát. Když Lucas něco potřeboval, většinou volal. Byl líný psát zprávy.
Usmála jsem se když jsem uviděla Billovo jméno nad příchozí zprávou. On ví přesně, kdy napsat.
"Nezajdeme dneska na večeři? Pokud tedy nemáš jiné plány s Lucasem. Bill." přečetla jsem si jeho zprávu. Večeře to vůbec nezní špatně. Vsadím se, že Lucas stejně zase doma nebude, ušklíbla jsem se a hned vyťukávala odpověď, že určitě jiné plány nemám.
Jakmile bylo pár minut před čtvrtou, vypínala jsem počítač a chystala se domů. Hned jsem měla motivaci, se na večer těšit, když jdu s Billem na večeři.
Přijížděla jsem k našemu domu a říkala si, že i kdyby byl Lucas náhodou doma, tak bych tu večeři neodvolala. Těšila jsem se na Billa.
Lucas doma samozřejmě nebyl, ale aspoň jsem měla čas si chvíli oddychnout. Bill se pro mě měl stavit v 6 hodin, takže jsem ještě měla hodinu a půl čas.
Dala jsem si něco malého k snědku, aby mi nekručelo hlasy v břiše, ale zase tak, abych se moc nepřejedla a pak neměla na té večeři hlad. Pustila jsem si televizi, když mě napadlo, že vůbec nevím, kam na to jídlo půjdeme. Sakra. Vždyť já vůbec nevím co si mám obléct. Jestli jakože šaty, kdyby chtěl jít do nějaké nóbl restaurace nebo se obléct úplně normálně. Lámala jsem si s tím hlavu, tak dlouho, že jsem mu nakonec napsala, radši zprávu.
Ani ne za pět minut mi od něj přišla odpověď, že si s tím nemám lámat hlavu a že jdeme jen do pizzerie na pizzu.
Na jednu stranu jsem si oddechla, že nejdeme, do žádné nóbl restaurace a na druhou mi bylo trapně, že jsem mu kvůli tomu psala, když jsem si ale nebyla jistá.
Oblékla jsem se tedy úplně normálně, jak říkal Bill. Vzala jsem si své oblíbené džíny, triko a na to sako. Trochu jsem si upravila líčení a byla jsem hotová. Sedla jsem si do obýváku před televizi a už jen čekala, až Bill přijede. Zadívala jsem se na nějaký sitcom tak, že jsem s sebou cukla, když Bill zazvonil.
Vstala jsem, vypnula televizi, chytila kabelku a hnala se ke dveřím.
"Kam ten spěch? To ses mě už nemohla dočkat?" zazubil se Bill, mému prudkému otevření dveří. Cítila jsem, jak moje tváře nabírají do růžova a snažila jsem se to rychle zamluvit.
"Ne, jen..jen už mám opravdu hlad," usmála jsem se na něj.
"Tak pojď ty hladová," zakroutil hlavou a automaticky mi dal ruku kolem ramen jako včera odpoledne. Tentokrát jsem ji ale nesetřásla. Právě naopak. Líbilo se mi to.
Nasedli jsme do jeho luxusního auta a Bill vyjel na silnici. Zařadil se do provozu a soustředivě sledoval silnici před sebou. Poočku jsem se na něj z profilu dívala a musela uznat, že byl opravdu hezký. Nebyl to ten roztomilý chlapeček z plakátů, které jsem si prohlížela včera večer, byl to dospělý pohledný muž.
Všiml si, jak si ho prohlížím a otočil se na mě.
"Víš, ehm," začal a asi chudák nevěděl jak dál. Pak stočil pohled zpátky na silnici a asi si to ještě znovu promýšlel.
"No?" zeptala jsem se, abych ho vybídla k řeči.
"Já jen..jak si mi psala, když sis dělala hlavu s tím co si máš vzít na sebe a kam jdeme no, tak nechci, aby sis myslela, že to no…," odmlčel se a olízl si vyprahlé rty.
"..že tě zvu na rande nebo tak. Vím, že chodíš s Lucasem a tohle mezi námi beru čistě jako přátelskou večeři," podíval se na mě na chvíli a hned zase pohled stočil k vozovce.
"Jo jasně," usmála jsem se na něj. Byl u toho vysvětlování takový roztomilý, jak se zakoktal.
"Vždyť já to přece taky tak beru, neboj," chtěla jsem natáhnout ruku a stihnout mu na podporu svých slov dlaň, kterou měl položenou na řadící páce, ale když mě došlo, jak blbě by to vyznělo a už vůbec na důkaz mých slov, hned jsem ruku stáhla. V duchu bych si nafackovala.
"Už jsme skoro tam," řekl po chvíli Bill a odbočil z hlavní silnice před pizzérii.
"Super, už mám hlad," zasmála jsem se.
"A jakou si dáš? Máš nějakou oblíbenou?" podíval se na mě Bill s úsměvem.
"Vlastně ani ne, většinou si dávám Margaritu, nebo čtyři druhy sýra, jo tu mám asi nejradši," zamyslela jsem se.
"Hlavně hodně sýra," zopakovala jsem.
"Tak to koukám máme podobný vkus, tu já taky zbožňuji a nebo ještě Hawaii," olízl se Bill při pomyšlení na jídlo.
"Ne to bych si nedala, nemám ráda ananas," zakroutila jsem hlavou.
"Okej, tak už pojď mám už taky hlad, jenom o tom mluvíme," zasmál se a prohrábl si vlasy.
"To jsem si všimla, už ses minimálně dvakrát olízl," rýpla jsem si do něj a šťouchla ho do boku.
"Fakt?" zasmál se mu v očích zatřpytily jiskřičky.
"Jo," potvrdila jsem a smála se.
Už jsem ani nevnímala, že mě objal kolem ramen, jak jsem si na to začínala zvykat a s úsměvem jsme vešli do pizzerie.
Dee :-*
Tak Vám všem návštěvníkům tohohle blogu přeju krásné svátky, hlavně hodně žrádla na talíři aby se do vás ten kapřík a výbornej bramborovej salát vešel a taky ranec dárků pod stromečkem :D
Jenom Bill ví, jak moc Dieterovi smrděj ruce :D:D:D 
