Mrkací panenka ^^

Prostě jako panenka :D

Oba moc dobře věděj, jak jsou ty jejich očiska úžasný!

Prostě si jenom takhle zamrkaj a všechno jde :D

I když nevím, jestli Riuši sbalil zrovna na oči :D

Ta koukala asi někam jinam :D a taky byla první po ruce :D

Let her go :D

Něco pohodovýho na dobrou noc!

Sakra já jsem unavená! Chtěla jsem ještě vymyslet nějaký článek...

utahovat si z Tomana pěkně, ale ani na to asi sílu nenajdu :D

A zejtra hurý domůůůůůůůůůů ^^

Bill na bílém koni (by Zuly)

Tssss

a netváří se ani trochu nadšeně :D:D:D

když zachraňuje svět :D

Attractive danger *16

:-/ Připadám si jako na Sahaře! Ale i přesto jsem dopsala další díl! Jako bych v tom vedru našla inspirejšn :D:D Uff, poslední tři dny školy a pak už hurá prázdniny! :D Sice ne na dlouho, ale aspoň něco :D Ať se Vám líbí! :D

Zamručela jsem a zavrtěla se, když jsem ucítila, že teplo, které mě celou dobu obklopovalo bylo najednou pryč. Napůl spící jsem si přitáhla deku těsněji kolem těla, abych se zahřála, ale takové teplo jako předtím se nekonalo. Otočila jsem se na druhou stranu, ale stejně to příjemné teplo bylo pryč. Otočila jsem se zpátky a pomalu rozlepila oči a mžourala do denního světla, které mě na chvíli oslepilo.

Tom stál vedle postele a usmíval se.

"Vyspinkaná?" ušklíbl se.

"Ne docela," povzdechla jsem si.

"To se divím, lepila ses na mě celou noc a tvůj výraz ve tváři napovídal tomu, že si to maximálně užíváš," uchechtl se. Hm, to vysvětluje to příjemné teplo, pomyslela jsem si.

"Tsss nelepila," trhla jsem ramenem, vstala a zašla do koupelny.

---

­***

Následující pět dní jsme zůstali schovaní v hotelu. A když říkám schovaní, tak to doslova. Z pokoje jsem vycházela jen na jídlo a pak jsem ještě Tomovi nahoru nepozorovaně nějaké propašovala.

Bylo to ale otravné strávit celé dny na pokoji díváním se na televizi a nic neděláním. Naštěstí se ale Tomova rána hojila rychle a už mohl začít pomalu s rukou i hýbat.

Venku už se šeřilo a další film, na který jsme koukali, právě končil. Povzdechla jsem si a podívala se z okna na zapadající slunce.

"Co teď? A neříkej prosím, že tam hodíme nějaký další film," podívala jsem se na Toma rozvaleného vedle mě na posteli.

Ano, celých těch pět dní jsme strávili vedle sebe v posteli a ni jeden jsme se toho druhého nedotkli byť jen prstíčkem.

Pro mě to bylo vyloženě mučení. Když usnul, nebo se zažral do děje filmu tak, že nevnímal okolí, bezostyšně jsem si ho prohlížela a sváděla boj sama se s sebou a nevrhnout se na něj.

Asi bych konečně potřebovala vypadnout z tohohle pokoje, aby se mi trochu okysličil mozek, pomyslela jsem si a vstala, abych vypnula DVD.

"Vím, že je to jednotvárné a nudné, když tu se mnou musíš být celé dny zavřená na pokoji, když Řím a jeho nesčetné památky jsou hned tam venku, ale nevíš jak moc si vážím," řekl mi a urovnal si obvaz na ráně.

"Hm," houkla jsem jenom a posadila se zpátky vedle něj na postel.

"Jdu do sprchy, je strašné vedro," vstala jsem hned zase znovu.

"A neutop se," zavolal za mnou vtipně Tom, než jsem za sebou zavřela dveře od koupelny.

"Ha, ha, ha," ušklíbla jsem se. Už mu muselo být rozhodně lépe, soudě podle jeho humoru.

Pustila jsem na sebe příjemně vlažnou vodu a nechala si kapky stékat po své rozehřáté pokožce. Bylo až neuvěřitelné, jaké bylo dnes vedro.

Umyla jsem si pořádně vlasy, načež i celé tělo a po chvilce vylezla. Ledabyle jsem se otřela a hned se oblékla do pohodlných kraťasů a tílka.

Stejně za chvíli bude zase zpocená a můžu se jít koupat znovu. Vycházela jsem z koupelny do ložnice a ještě si pročesávala mokré vlasy, když jsem si všimla, že zválená postel je prázdná a Tom stojí u skříně oblíknutý ve volným kraťasech a právě si snaží zapnout košili.

"Ty se nějak chystáš?" zůstala jsem překvapeně stát mezi dveřmi.

"Myslel jsem, že když jsem tu už tolik dní zavřený, mohli bychom si večer udělat takovou menší procházku," usmál se na mě.

"Určitě si kvůli mně z města moc neviděla," dodal.

"To máš sice pravdu, ale neměl by si ještě raději ležet?" založila jsem si ruce v bok.

"No tááák, myslel jsem, že budeš mít radost a ty mě místo toho posíláš znovu do postele?" vzdal boj se zapínáním košile a místo toho se soustředil na mě.

"Neříkám, že nemám radost, z procházky bych byla nadšená, ale co tvoje ruka?"

"Už je to v pohodě. Vidíš už s ní můžu normálně hýbat, jenom na té ráně mám obvaz a docela bych ocenil, kdybys mi zapnula košili, ale jinak funguje naprosto perfektně," zamrkal na mě, že se mu prostě nedalo odolat. Vypadalo to, že se touží podívat na chvíli ven snad ještě více než já.

"Tak dobře, dobře, vyhrál si," pokrčila jsem rameny po chvíli, co na mě jen smutně zíral a nešťastně vzdychal.

"Já věděl, že neodoláš," usmál se vítězně.

"Moc se neraduj, nebo si to ještě rozmyslím a nech mě převléknout, nemůžu jít ven v tomhle ukázala jsem na domácí vytahané kraťasy a tílko na spaní.

"Pro mě za mě, můžeš jít třeba nahá," pokrčil rameny, co mu jeho zranění dovolovalo.

"Já nikam nepůjdu," pohrozila jsem.

"Už mlčím, už mlčím," smál se a zmizel v koupelně.

Vzala jsem si své nejoblíbenější kalhoty a k nim bílé triko s krátkým rukávem. Jen co jsem se dooblékla, Tom vyšel z koupelny, stále ještě s rozepnutou košilí.

"Mohla bys mi jí zapnout?" díval se na mě nešťastně jak malé dítě, které si samo neumí zapnout košili s knoflíky.

"Co jiného mi zbývá?" pokrčila jsem rameny překonala těch několik málo kroků, které mě od něj dělily.

Stála jsem těsně před ním a snažila se soustředit jen na zapínání těch pitomých knoflíčků. Což mi šlo, ale poněkud špatně, vzhledem k tomu, že mě neskutečně přitahovala jeho opálená svalnatá hruď a podmanivá vůně, kterou se snad schválně navonil, když byl před chvíli v koupelně.

Už jsem chápala, proč měl Tom takové problémy se zapínáním košile, mě samotné to trvalo taky pěkně dlouho a to jsem ani nebyla postřelená. No i když byla jsem spíš omámená. Jím.

"Tak hotovo," ulevilo se mi, když jsem konečně zapnula poslední knoflíček a zvedla k němu hlavu. Zarazila jsem se ještě víc, když jsem si všimla, že se jen lišácky usmívá a nic neříká.

Znervózněla jsem a čekala, jestli něco udělá.

Olízl si rty a mě se zrychlil tep. Zamrkal svými dlouhými řasami a když se ke mně začal pomalu sklánět myslela jsem si, že se zblázním.

Byl už tak tak blizoučko. Zavřela jsem oči a čekala, až mě konečně políbí. Konečně dokončí to, co se mělo stát před několika dny u něj v domě.

Připadalo mi, že se snad zastavil čas, ale pak jsem skutečně jeho rty ucítila. Jediný problém byl v tom, že jen na své tváři a jen na sekundu. Taková letmá dětská pusa na tvář. Nic víc.

Překvapeně a zároveň zklamaně jsem otevřela oči. Tohle jsem tedy rozhodně nečekala.

"Děkuju," zamumlal, když se odtahoval. Zmateně jsem zamrkala a snažila se zahnat smutek a slzy.

Děkuju? Co to sakra znamená?

"Půjdeme?" pousmál se. Zůstala jsem ještě chvíli zklamaně stát, ale pak jsem v sobě našla ztracenou jistotu. Musím na něj prostě přestat myslet, protože jeho prostě nikdy mít nebudu. Musím se nějak proti němu obrnit. Nemůže mě prostě pokaždé vytáčet jen svou blízkostí. Mohla bych si třeba říkat, že je gay.

Bože, to nejde. Jenom takhle v duchu mi to znělo pitomě. On by prostě nemohl být gay. Uchechtla jsem se, to by byla představa. Musela jsem se nad tou myšlenkou pochechtávat, ještě když jsme s Tomem plížili z hotelu.

Dee :-*

Držka :D

Bože, to je výheň a to má být zejtra ještě větší! :-/

Jo jo, Bill když chce tam umí taky hodit správnou držku :D

Zrovna včera jsem se koukala na jeden díl DSDS a byla tam zrovna ta poslení držka v druhý řadě na obrázku :D

tím Bill ujišťoval Oksanu, že je rozhodně mladší než ona :D:D:D

nejvíc taky ta na castingu, jak tam chlap zpíval písničku o Dietrovi :D (samozřejmě šíleně falešně)

a Bill se pak zatvářil, jako kdyby měl hovno pod nosem :D

Simply Damon ^^

^^

Men in red :D

Jen červená to může být ^^

tydydududydydududypdyp

:D:D:D:D

Toman to odkoukal od Billase a Georg zase od Tomana :D

"Stare" moment :D

Jak na sebe zase vejraj :D:D:D

Ty dva se jednou samou láskou vykoukaj! :D:D

Hlavně že má Toman pouzdra na zbraně, ale za prdelí má prachovku! :D:D:D

Naštvaná dvojčata :D

:D:D

Nemluvím s tebou!

Já s tebou taky ne!

:D:D:D:D:D

Sex zadáčo :D

Sex zadarmo pro všechny!

Jóóó teď si Tom nasr** do bot :D:D:D:D

obšťastnit všechny fanynky to bude trvat :D

Nejdřív ho pošleme asi do Brna co Báři?

než bude "opotřebovanej"

:D:D:D:D

Sometimes dreams become real - Epilog

Vím, vím zase to trvalo :D Ale je to tu! Epilog k Dreams!

Doufám, že se Vám bude líbit a necháte mi tu ještě jednou naposled k této povídce krásné komentáře jako doposud :D Za které vám moc a moc děkuji :-*

Jak už jsem řekla, budu se teď snažit soustředit na mafiána nebo nevinného uvidím, jak mi to půjde od ruky.

Ale předem upozorňuju, že se budu snažit omezit počet dílů, když je to až moc dlouhé není to pak už ono.

Mám v hlavě už zase! několik málo prologů, které mám na rychlo poznamenané v mobilu v poznámkách!

Nejradši bych k nim už i vyrobila bannery, ale nevím pak kdy by se na ně dostala řada :-/ vzhledem k tomu kolik mám tady rozepsaných povídek :D :D Proto se právě budu snažit psát kratší povídky, aby tu nebyly rozepsané takhle dlouho :D I když kdo ví, jestli se mi to povede, znám se! :D

YBTM byla plánovaná jako "dlouhá" ale nepočítala jsem s tím, že i ostatní budou takhle dlouhý :D:D:D

No nic konec keců, vrhněte se na to a doufám, že se zase znovu sejdeme u další povídky! :-*

---

Polkla jsem. Bill byl ten poslední, koho jsem tady právě teď potřebovala.

"Bille, co tady děláš?" vyhrkla jsem překvapeně a upustila pár triček do kufru.

"Přišel jsem si pro tebe," stále se usmíval, až mě to zneklidňovalo.

"Bille, to nejde," povzdechla jsem a znovu se otočila ke skříni, abych do kufru přihodila další oblečení.

"A proč by to nešlo hm?" ozval se jeho hlas těsně vedle mého ucha, až jsem se maličko lekla. Netušila jsem, že se tak nehlučně přemístil od dveří až ke mně.

"Lekla ses?" uchechtl se a hrudí se natiskl na má záda. Dlaně obmotal kolem mého pasu a horký dech vydechl na můj krk.

Byla jsem nervózní jako nikdy v jeho přítomnosti. I když jsem ještě měla břicho ploché, stejně jsem měla pocit, že to každou chvíli musí poznat.

"Bille, nedělej to ještě těžší," snažila jsem se odtáhnout, ale držel mě pevně.

"Nedělám to těžší, naopak ulehčuji to," zamumlal a políbil mě na krk. Nechápu, kde se v něm dneska brala ta pozitivní nálada.

"Nejde to," podařilo se mi se od něj odtáhnout, ale v mžiku si mě k sobě otočil čelem. Využil toho, že jsem se nadechla a chtěla mu odporovat, a políbil mě.

Tak vroucně a vášnivě, až se mi podlamovala kolena.

Neodolala jsem a polibky mu opětovala. Chvíli jsme se neviděli a tak moc mi chyběl. Nevím, jak to dokážu zvládnout teď.

Když se odtáhl, abychom se oba dva mohli nadechnou, litovala jsem, že ta chvíle skončila, protože jsem tušila, že byla naše poslední.

Zvedla jsem k němu pohled a i přes to všechno, co jsem mu řekla, se stále usmíval. V očích mu planuly veselé jiskřičky. Dlaní mě pohladil po tváři a znovu mě jemně políbil.

"Já to vím," zamumlal.

"Co-cože?" zakoktala jsem se. Nemohl to vědět.

"To o miminku," řekl dlaněmi sjel na mé břicho a jeho oči jen zářily.

"Ani nevíš jak jsem šťastný," sklonil se k mým rtům a znovu mě jemně políbil. V šoku v jakém jsem byla, že to ví, jsem mu ani nedokázala polibek oplatit.

"Jak ses to dozvěděl?" zamumlala jsem, když jsem našla ztracený hlas.

"No před chvíli jsem měl schůzku s Lucasem a on přišel celej vytočenej, všechno mi řekl a tím mi vlastně nechtě prozradil, že budu táta," usmál se.

"Proč si mi to neřekla?" podíval se na mě těmi svými hnědými kukadly.

"Měla jsem strach, jak by jsi to vzal," sklopila jsem pohled na látku Billovy bundy.

"Kdybych tušila, že to vezmeš takhle, neváhala bych," podívala jsem se mu znovu do očí a poprvé se dnes pousmála.

"Doufám, že teď nebudeš váhat, když se tě zeptám, aby ses ke mně nastěhovala," olízl si rty.

"Chci abychom byli spolu a společně taky vychovali to malé," usmál se.

"Ani v nejmenším váhat nebudu," usmála jsem se.

"Tak pojď rychle to tu dobalíme, než se vrátí Lucas a pojedeme k nám," poplácal mě Bill po zadečku.

"Ehm..Bille?"

"Hm?" otočil se na mě zpátky.

"Polib mě ještě," zašeptala jsem sotva slyšitelně, ale byla jsem si jistá, že on mě slyšela, když se znovu tak dokonale usmál a splnil, to o co jsem ho žádala.

"Ani nevíš, jak moc tě miluju," zašeptal, ještě než spojil naše rty.

"Myslím, že vím," zasmála jsem se do polibku. Odmotala jsem ruce kolem jeho krku a užívala si toho pocitu být znovu a možná, že už napořád v jeho náručí.

"Jak bude tvoje máma reagovat na to, až se dozví, že bude babička?" zamumlala jsem mezi polibky.

"Ona to přežije," ušklíbl se Bill a znovu se věnoval mých rtům.

The End

Dee :-*

George ^^

Hm hm, nechtěl by Geoš přidávat více takových svých foteček na fb?

Chleba máme rádi všichni že jo,

ale takovejch Georgových fotek bychom si vážily určitě víc :D

Ta Geošova mladá ta se má!

Tohle mít doma :D

Nej ňuch ňuch animka ^^

Ach ach po dlouhé době jsem jí zase objevila

a musela jsem se nad tím zase pitomně usmívat ^^

Jak se Bill hezky stará jestli bráškovi funguje mikrofon :D

Se asi bál, aby mu nemusel půjčovat svůj, protože by ho pak už zpátky nedostal :D:D:D

Ten jejich oční kontakt hm? :D:D:D

A ten Tomanův sexoušskej svetr ^^

Á la Já padouch :-)

Totálně bez nálady :-/ znáte ten pocit, když už si myslíte, že všechno bude dobrý, najednou je to snad ještě horší než to bylo? Já jo :-( Tam nahoře mě asi někdo nemá rád! Jinak si to vysvětlit neumím :-/ Tak omluvte tu menší nečinnost :-)

Povedený, né že né!

To mi připomíná, že bych se mohla podívat na Já padouch :D neviděla jsem ani jedničku a v kině už je dvojka :D

Všichni tady maj ránu :D:D naštvaná palma, vylekaný Geošák :D:D:D

se divím, že mu vlasy hrůzou nestojej na hlavě :D

roztomilouš Gusťa a docela úplně normální Tom :D

Sometimes dreams become real *40

Tak je to tady! Velké finále! 40 díl! 2 631 slov! To je snad můj nejdelší díl vůbec! :D Dala jsem se do toho až včera odpoledne a dneska jsem to psala od tří. Ufff. Pěkná fuška to byla. Ale poslední díl je na světě! :D Doufám, že se Vám bude líbit! :D Každé loučení s povídkou je těžké, ale vždycky si říkám, že povídky končí proto, aby se mohly psát další a další, protože nápadů je stále fůra! A abyste neremcaly, že je to "už" poslední díl, tak zítra se můžete těšit ještě na epilog! :D

Čas neuvěřitelně letěl do Lucasova příjezdu zbývalo jen pár dní a já pořád nevěděla, jak se rozhodnout. Co jsem ale věděla, že za těch pár dní, až Lucas přijede se mnohé změní.

Dusila jsem to v sobě a stále jsem byla na vážkách, jestli si to dítě nechat nebo ne, jak se co nejšetrněji rozejít s Lucasem a co vlastně říct Billovi.

Jestli mu vůbec něco říct.

Neřekla jsem mu že s ním čekám dítě. Od té doby co jsem to zjistila jsme se neviděli, protože on měl spoustu práce ve studiu a neměl stále čas.

Sice mě kolikrát přemlouval, abych se stavila, ale vždycky jsem to nějak sehrála do autu. Vím, že bych mu to asi měla říct, když je otec, ale nemohla jsem.

---

Měla jsem strach. On by určitě dítě nechtěl, je mladý, má rozjetou kariéru a jsem si téměř jistá že by mi řekl ať jdu na potrat. Na který jsem chtěla jít tak jako tak. I když čím více jsem o tom přemýšlela, tím jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli na ten potrat jít.

Začalo mi docházet, že to co ve mně roste, není jen nějaký vetřelec, kterého jsme neplánovaně počali, ať chci nebo ne je to moje a Billovo dítě. Naše dítě. A to přece nemůžu jen tak zabít. Představa celého těhotenství a porodu nejsou zrovna růžové, ale pak až bych držela v náručí toho malého Kaulitze nebo Kaulitzovou, který/á by se na mě díval /a Billovýma očima, to by byl nanejvýš dokonalý pocit. Pocit pro který tohle všechno stojí vytrpět.

Promnula jsem si ztuhlý krk a probrala se ze svých myšlenek. Ve kterých jsem se topila téměř celou pracovní dobu. A tak to bylo pořád nemohla jsem se absolutně soustředit na práci, když jsem měla důležitější věci k řešení.

Podívala jsem se z okna a upila ze skleničky pomerančový džus, který jsem si dneska cestou do práce koupila, protože jsem na něj měla hroznou chuť. Doufám, že už na mě nejdou nějaké těhotenské chutě zavrtěla jsem hlavou a znovu jsem se snažila vžít se do práce, ale to prostě nešlo. Byla jsem myšlenkami stále u dítěte, Billa nebo Lucase. Po chvíli snažení jsem to vzdala a šla jsem raději dříve domů.

Nechtěla jsem ale zase zůstat zavřená v domě a tak jsem se po vydatném obědě vydala po dlouhé době na procházku do parku.

Procházela jsem se po zasněžených cestičkách, okolo laviček, které pod vrstvou sněhu byly sotva vidět a zase pro změnu jsem byla ve svých myšlenkách. Nevím jestli jsem si toho dříve nevšímala, nebo jestli to byla náhoda, ale musela jsem se dívat na děti hrající si vesele na sněhu.

Některé se koulovaly, některé stavěly sněhuláka a já se zasnila a představila si, že za pár let by si takhle mohlo hrát naše dítě.

V létě by si mohlo hrát na písku a stavět si bábovičky a já bych seděla na lavičce a hlídala ho, aby se mu nich nestalo.

Otázka je jestli s tatínkem nebo bez. Probrala jsem se ze snění, až když mi na nose přistála sněhová vločka a nepříjemně zastudila. Až já se rozhodnu tak se mi tak neuvěřitelně uleví.

Vracela jsem se parkem k domovu a napadaly mě zase samá negativa proč si to dítě nenechat. Bill mě nechá, až se to dozví a budu na něj sama.

Takové malé dítě potřebuje neustálou pozornost, potřebuje krmit, přebalovat, celé noci probrečí. A spoustu dalšího. Prostě jsem byla totálně zmatená.

V jednu chvíli jsem byla ochotná si ho i nechat, ale v další jsem si jenom ťukala na čelo, že bych byla blbá, kdybych si ho nechala.

Vrátila jsem se domů, dala si sprchu a něco malého k jídlu a doufala, že zítra možná třeba budu moudřejší.

Doufat jsem mohla, ale ve skutečnosti jsem nebyla o nic moudřejší než večer. V práci jsem byla znovu nesoustředěná jako předešlé dny. O polední pauze jsem se potřebovala trochu protáhnout a tak jsem se vydala s naší sekretářkou Monikou na oběd do blízkého obchodního centra.

Náhoda nebo snad osud nevím, vykládejte si to jak chcete, tomu dal že jsme zrovna procházely okolo obchodu s dětským oblečením.

Jen co jsem ho zaregistrovala povzdechla jsem si.

Nevím jestli jsem ho předtím neviděla schválně, protože jsem ho nepotřebovala, ale tentokrát tam prostě byl. A nutil mě zase opět myslet na to, co mám udělat se svým dítětem.

Stejně jako ty překrásné bílé dupačky s medvídkem ve výloze.

Odolala jsem nutkání jít se na ně dovnitř podívat a představovat si jak by v nich malý Kaulitz asi vypadal a soustředila se na to co mi zrovna Monika horlivě vyprávěla.

Sedly jsme si k jednomu ze stolečků, ujídaly oběd a přitom si povídaly. Dokázala jsem s Monikou dokonce i udržet rozhovor, dokud si vedle nás nesedla maminka s malým miminkem.

Nějaký rozhovor s Monikou jsem úplně vypustila a neustále jí pozorovala, jak vše zvládala. Jak nakrmit dítě, tak sebe a dalších deset věcí okolo.

Nevěděla jsem, jestli na ní doma čeká milující manžel a otec toho dítěte, ale i přesto. Zvládala to všechno úplně bravurně a mě v tu chvíli došlo proč bych to nemohla zvládnout i já, klidně i bez Billa.

Ano, proč bych to nemohla zvládnout? Zvládly to jiné ženy, zvládnu to i já. Budu silná a statečná pro to dítě. Zvládnu to. Najednou jsem cítila, že už jsem se rozhodla. Nechám si ho. Nikdy jsem dítě nechtěla, ale jak se zdá změnila jsem se. Docházelo mi, že tohle dítě jsem chtěla. Bylo to moje dítě. Nedokázala bych jít na potrat. Co nejdříve musím zajít ke svému doktorovi a říct mu, jak jsem se rozhodla.

Usmála jsem se. Konečně jsem se rozhodla. Budu mít dítě. Billovo dítě.

"Adele? Posloucháš mě?" mávala mi Monika rukou před obličejem, když jsem jí absolutně ignorovala.

"Posledních pár dní jsi strašně nesoustředěná, co je s tebou?" dívala se na mě zkoumavě, když jsem jí konečně vrátila pozornost.

"Jsem těhotná," přiznala jsem po pravdě.

"Jsi…cože?" vykulila oči Monika.

"Jo, budu mít malé miminko," usmála jsem se jejímu udivenému výrazu.

"Jéééé opravdu? Tak to gratuluju," usmála se, když se vzpamatovala.

"To musí mít Lucas velkou radost že?"

"To si nemyslím," ušklíbla jsem se.

"Lucas není otcem, rozešli jsme se,"řekla jsem stručně. Tak velká kamarádka s ní nejsem, abych jí vysvětlovala, že Lucas ještě netuší, že se rozcházíme.

"Ach to jsem nevěděla," omlouvala se hned.

"Ne, to je v pohodě," pousmála jsem se a byla jsem vděčná, že se neptala na pravého otce.

Když jsme se vrátily do kanceláře práce mi jako zázrakem šla od ruky skoro úplně sama. Sice tu ještě byl ten rozchod, ale to už zvládnu levou zadní.

Tohle rozhodnutí bylo mnohem těžší. Změní prakticky celý můj dosavadní život. I když jsem se trochu obávala následujících týdnů a měsíců, neskutečně se mi ulevilo, že konečně vím, co chci a za čím si stojím. Kdyby mi někdo před půlrokem řekl, že budu čekat dítě a ještě se na něj i těšit asi bych si zaťukala na hlavu a myslela si, že je blázen. Ale světe div se, i takové věci se v životě stávají.

Druhý den jsem už od rána měla mnohem lepší náladu. O polední pauze jsem se znovu vydala na oběd do nákupního centra, ale tentokrát bez Moniky. Dala jsem si svůj oblíbený salát s kuřecím masem a znovu se dala do přemýšlení o svém životě. Tentokrát už ale ne tak usilovně.

Zítra večer se měl Lucas vrátit ze služební cesty a já se s ním mohla konečně rozejít. Nebudu mu říkat nic o dítěti, natož o Billovi. Sám už určitě viděl, že náš vztah už dlouho nebyl to co dřív.

To že jsem potkala Billa byla už jen shoda náhod. I kdybychom se nepotkali, stejně bych se s Lucasem dřív nebo později rozešla.

Další věc která mě tížila jsem ještě víc než ten rozchod bylo, jestli mám Billovi o tom dítěti říct nebo ne.

Na jednu stranu jsem chtěla, strašně moc a má na to vlastně i jako jeho otec právo, ale na druhou se neskutečně bojím jeho odmítnutí.

Už dost přemýšlení, musím to vzít hezky popořadě nejdříve ten rozchod s Lucasem a pak se uvidí. Po dobrém obědě jsem jsem vyrazila zpátky do kanceláře, ale cestou jsem znovu zavadila o ten krámek s oblečením pro miminka.

Dupačky s medvídkem, na které jsem včera koukala tam stále ještě byly. Usmála jsem se.

Neváhala jsem ani sekundu, jestli je mám koupit. Sice jsem ještě nevěděla, co to bude, a ještě si asi nějakou chvíli počkám, než to budu vědět, ale dupačky byly bílé takže se hodily jak pro holčičku tak i pro chlapečka. Po chvíli už jsem z obchodu vycházela jak s dupačkami v tašce, tak s myšlenkou na to, že to je první věc, co jsem pro to malé koupila.

Další den když jsem seděla v obýváku a uslyšela přijíždět Lucasovo auto, byla jsem v klidu, žádný stres. Už jsem neměla strach se s ním rozejít. Teď jsem měla strach z jiných věcí, z věcí které mě v dohledné době čekají.

Klíče zarachotily v zámku a hned na to se rozsvítilo světlo v chodbě. Slyšela jsem jak se zouval a za chvíli se objevil v obývacím pokoji, kde jsem seděla.

"Ahoj," pozdravili jsme se zároveň.

"Jaká byla cesta?" zeptala jsem se, ale cítila jsem takové to dusno mezi námi. Dusno, které naznačoval, že se něco blíží. Že se blíži konec.

"Relativně dobrá," pokýval hlavou a položil tašku vedle pohovky.

"Když tu tak čekáš, usuzuju, že si chceš promluvit hned že ano?" dovtípil se.

"Ano přesně tak," dala jsem mu za pravdu.

"Dobře, tak ehm já začnu," posadil se naproti mně do křesla.

"Adele, opravdu mě moc mrzí, to jak jsem se v poslední době choval, neměl jsem na tebe čas, pořád jsem byl v práci, ty jsi tu byla celé dny sama a…" přejel si dlaní přes čelo.

"A moc se ti za to omlouvám, vím, že to tak dříve nebylo, ale prostě sama víš, že toho teď mám hodně, zlato moc bych si přál abys mi to odpustila a bylo by to všechno zase jako dřív," omlouval se.

"Lucasi, ráda bych, ale už to není možné," podívala jsem se mu zpříma do očí. Odhodlaná to teď a tady rozseknout jednou pro vždy.

"Není možné?" zamrkal překvapeně. Asi čekal, že mu vše odpustím a on si vesele půjde zase do práce.

"Ano, není to možné. My oba víme, že práce je pro tebe na prvním místě, věnuješ jí svůj veškerý čas a mezi námi dvěma, už to prostě delší čas není takové jaké to bývalo dřív, to nemůžeš popřít."

"To ona ale může se to zlepšit, opravdu," snažil se zachránit něco, co už se zachránit nedalo.

"Ne, Lucasi, už je příliš pozdě," povzdechla jsem si.

"A proto si myslím, že bychom se měli rozejít," řekla jsem do ztichlého domu, ty slova, které jsem měla říct už dávno.

Jen sklopil hlavu a přikývnul.

"Jestli si to tak přeješ, pak ti nebudu bránit," zamumlal.

"Můžeš tu zůstat jak déle budeš potřebovat, než si něco najdeš," dodal a vstal.

"Dobře, děkuju," vstala jsem i já a vydala se nahoru do ložnice, která moje už moc dlouho nebude.

Sedla jsem si na kraj postele a pohrávala si s myšlenkou, že by bylo dobré odejít co nejdřív. Nebylo by dobré, abych tu zůstávala, déle než by bylo nutné.

Otázkou zůstává kam jít. Jít k Billovi jsem hned zatrhla, bude asi nejlepší, když mu o dítěti nic neřeknu a prostě mu zmizím ze života.

Bude to nesmírně těžké, ale dělám to jak pro něj, tak pro naše dítě. Jen myšlenka na to, že ho už možná nikdy neuvidím mi trhala srdce.

Vstala jsem a začala si ve skříni dávat na stranu věci, které bych si s sebou vzala hned a pro které bych se vrátila později. Měla jsem v ruce teprve druhé tričko, když jsem uslyšela, otevírání dveří. Nevšímala jsem si toho a dál jsem si rovnala své věci.

"Proč si mi to neřekla?" ozval se po chvíli za mnou Lucasův nakřáplý hlas.

"Neřekla co?" otočila jsem se, ale v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, když jsem si všimla, že Lucas drží v ruce dupačky, které jsem předevčírem koupila.

"Že jsi těhotná," řekl téměř dojatě a o mě se pokoušely mdloby. Co mu mám teď říct? Nezbývá mi asi nic jiného než jít s pravdou ven. Za žádnou cenu ho nebudu nechávat v omylu, že to dítě je jeho.

"Adele, lásko," přišel ke mně blíž, pořád držíc dupačky v rukou.

"Nemůžeme se teď rozejít, když budeme mít miminko," mumlal, objal mě a přitiskl mě k sobě.

"Malé miminko," opakoval pořád dokola.

"To jsem si vždycky strašně přál."

"Lásko slibuju ti, že budu chodit z práce co nejdříve to půjde a chraň bůh, abych tam šel v sobotu nebo v neděli," dušoval se.

"Teď tě rozhodně nenechám odejít," mumlal mi do ucha, zatímco já v sobě hledala kuráž na to abych mu řekla pravdu.

"Právě, že mě musíš nechat odejít," odtáhla jsem se od něj. Bylo mi ho najednou i trochu líto. On vždycky po tom dítěti tak toužil.

"Jak to myslíš?" zarazil se. "Nenechám tě odejít," trval si na svém.

"I když ti řeknu, že to dítě není tvoje?" našla jsem v sobě ztracenou odvahu a vpálila Lucasovi pravdu do očí.

Raději jsem od něj rychle poodstoupila, aby mi v zápalu vzteku nijak neublížil.

"Není moje?" opakoval a začínal zatínat dlaně v pěst, když mu docházel význam mých slov.

"Tak už to chápu, proto ten rozchod!" zařval najednou, až jsem nadskočila leknutím.

"Ty jsi mě podvedla, upletla sis dítě s kdo ví kým a já vůl se ti ještě omlouval, že jsem byl celou dobu v práci," projel si rozčíleně dlaní ve vlasech a nenávistně se na mě podíval.

"Já vůl, měl jsem to tušit," kroutil hlavou a neustále zvyšoval hlas.

"Lucasi, já…," ucítila jsem na tváři první slzy.

"Víš co? Už radši nic neříkej ano?" mávl rukou a vydal se ke dveřím.

"Už nikdy od tebe nechci nic slyšet," zařval a hodil po mě dupačky, které doposud stále svíral v dlani.

"Až se vrátím, tak už tě tu nechci vidět," řekl o poznání klidněji, téměř až šeptem.

"Musím pryč, musím pryč," zamumlal si pro sebe, otočil se a prásknul za sebou dveřmi.

Dala jsem si ruce do dlaní a svezla se na zem vedle skříně, přesně takhle jsem to nechtěla.

Stírala jsem si slzy z tváří a nadávala si, že jsem tam neměla nechávat ležet tu tašku s dupačkami. Mohla jsem si za to sama, že se to takhle dozvěděl.

Pomalu jsem vstala a i přes náhlou bolest hlavy jsem se snažila hodit do klidu. Takovéhle rozrušení, by nemuselo být pro to miminko dobré. A já bych si neodpustila, kdyby se mu něco stalo. Lehla jsem si na postel, zhluboka dýchala a snažila se zapomenout na tenhle incident. Dlaní jsem si přejela přes stále ještě ploché bříško poprvé od té doby, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná.

"Neboj, nic se ti nestane, o to se postarám," zamumlala jsem a musela jsem se usmívat. To je poprvé, co jsem k němu promluvila.

Přetočila jsem se na bok a snažila se si na chvíli ještě odpočinout, než se budu muset dát do toho balení.

Ležela jsem ani ne deset minut a už jsem musela vstát. Bála jsem se, aby se náhodou Lucas nevrátil dřív, než já stihnu odejít. Absolutně jsem nevěděla kam zatím půjdu.

Asi nejdříve do nějakého hotelu a pak se uvidí. Ze skříně jsem vyndala dva kufry na kolečkách a začala do nich skládat své věci.

Brala jsem zatím, to nejnutnější, pro zbytek se snad vrátím jindy. Házela jsem to tam hlava nehlava, hlavně aby to bylo co nejrychleji.

Zapnula jsem první přeplněný kufr, vstala a překvapeně zamrkala. Bill se opíral o futra dveří, ruce založené na prsou a usmíval se.

"Doufám, že si už balíš věci ke mně."

Dee :-*

Koloušek #19

Sice bych měla dělat úplně něco jinýho, ale pokusím se dneska sesmolit poslední díl Dreams :D

Ale nic neslibuju, znáte mě :D

Z princezny vyrostl sexy chlap! ^^

Maminka :D

Tak co? Chtěly byste jí za tchýni? :D:D:D

Je jí Tomík trochu podobnej :D:D:D

Under

Jůůů znáte tuhle? Nedávno jsem jí slyšela poprvé a od tý doby jí žeru! :D

Shopaholic :D

:D:D:D

To beru..tohle taky...

hm, mám toho nějak málo..:-/

:D:D:D:D

jenom deset bundiček a šest svetrů :D

Uchy ňuchy :D

Dvojčecí smích ^^

prostě pořád stejnej!

uchy ňuchy :-*

Ramenáči ^^

To jsou panoramata co? :D

ty dvojčecí tělíčka!

Jak spořádaně seděj, ani nekecaj :D

Často jsem si v DSDS všimla, jak Toman dloubnul do Billa, naklonil se k němu a už drbal

jak stará gossip girl!

Ta miska s bonbónkama pěkně uprostřed,

aby se nehádali :D:D:D

Plešoun :D

No, co říct :D

čekala jsem to mnohem, ale mnohem horší!

Už jsem se bála, že bude úplně na "Matea" xD

ale zase mě hošan přesvědčil, že on vypadá prostě ve všem neskutečně dobře! ^^

Sexouš ve všem!

Když si ale člověk zvykne, že zase vypadá jinak, on příjde s něčím dalším! :-/

Asi mu v L.A. bylo takový vedro, že to prostě nevydržel no :D

Takže máme zase zpátky krátký vlasy no :D

akorát ještě kratší a bez kokrkehe uprostřed :D

Jak dlouho ale? To je otázka :D:D:D U Billových účesů si jeden nemůže být nikdy jistej :D

Vstane prdne mu v bedně a vypadá úplně jinak :D

Dobrý na tom všem je, že jemu vlasy rostou rychle :D:D:D:D:D

Ouuuuuč a to by nebyla Zuly, kdyby už nebyla hotová nějaká montáž že?

---

by zuly

Miss mokré tričko ^^

Ricardo Bielecki - Wenn ein Lied

Jeho hlas je prostě boží ^^

A nejvíc ta fotka s králíčkem ňuňu!

Koloušek #18

Ty oči! ^^

nejvíc roztomilouš :-*

Elegán a Hastroš :D

Jo joooo

Billas elegance sama, jako vystřiženej z Vogue

a Tom pravej opak ve vytahaným svetru a rozpuštěnejch dredech :D

Ale vyfotila bych se s oběma,

to ne že né! :D

DSDS ^^

Ach ach, kde jsou ty časy, kdy se člověk těšil na sobotu večer!

Se mi nějak zastesklo po Mateově humoru ála Andreas Berg :D:D:D

nebo pěstičce směřující Tomovým směrem :D

ještě, že mám Mateovu stránku olikovanou na fb,

tam je denní přísun foteček spáleného Matea, nebo Matea s vystrčeným jazykem... :D:D:D

Toman je tu zase uprostřed projevu, rozpřahuje rukama, jako by byl kdo ví jak důležitej :D

Bill jako vždy "cuter than the pupies"

Akorát Dieter je tu trochu nakrknutej, protože Toman strhává všechnu pozornost na sebe :D

včetně té Billovy! :D

a to se Poptitánkovi nelíbí! Ne ne :D:D:D:D

čumte na tu chlastací soutěž!

Mateo s Billem mají ze skleničky jenom decentně upito

ale Tom s Dietrem už jsou skoro u dna!

Tomův brácha :D

Hm, Tom se nepochlubil, že má ještě jednoho chlupatýho bráchu!

Ten je mu snad ještě více podobný jak Bill!

:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D

Attractive danger *15

Můza nějak stávkuje, ale i tak se mi to podařilo po třech dnech konečně dopsat :D Teď už mi zbývá ještě finální díl Dreams a pak už se vrhnu na mafiána! :D Nečekejte ale nějak moc dílů :D Musímpsát taky kratší povídky! :D Když jsou moc dlouhé tak to pak už nebaví ani Vás ani mě :D

Seděla jsem na balkóně s hlavou v dlaních a nechávala se ovívat příjemně chladnějším vánkem. Což bylo oproti denním tropickým teplotám jako požehnání.

Nepoznávala jsem sama sebe. Myslela jsem, že mám všechno pod kontrolou a najednou aniž bych si toho jakkoliv všimla, dostal se mi pod kůži.

Překvapeně jsem se otočila do pokoje, když jsem uslyšela Tomův hlas. Zdravou rukou si u ucha držel telefon a mluvil italsky. Asi s tím svým známým doktorem, vydedukovala jsem si a pohled znovu stočila na osvícené město před sebou. Poslouchala jsem Tomův hluboký melodický hlas, který mi byl sympatický od první chvíle, co jsem Toma poznala.

---

Když ukončil hovor, slyšela jsem, jak se na posteli převaloval a pak zasténal bolestí. Povzdechla jsem si, už aby tady ten jeho známý byl, nemohla jsem se na něj dívat a vidět ho, jak trpí. Vstala jsem, promnula si krk a znovu vešla dovnitř pokoje.Hned jak jsem vešla, Tom se na mě podíval svýma skelnýma očima. Na čele měl kapičky potu a tváře načervenalé. Určitě měl vysokou teplotu. Trhalo mi to srdce ho takhle vidět. Nejradši bych si lehla vedle něj, objala ho a utěšovala jako malé dítě, když je nemocné. Ale on by tu určitě vedle sebe radši viděl tu svojí dívku.

"V klidu lež, přinesu ti mokrý kapesník, aby ti trochu klesla teplota," poručila jsem mu. Ze skříně jsem vzala kapesník a v koupelně ho namočila do studené vody.

Sedla jsem si na kraj postele a přiložila mu mokrý kapesník na rozpálené čelo.

"Uleví se ti," zamumlala jsem a pohladila ho po ruce.

"Nemusíš to pro mě dělat," stiskl mi dlaň a donutil mě tak se na něj podívat.

"Dělám to ráda, přece jsem tě nemohla nechat jen tak osudu napospas ne?" usmála jsem se.

"Klidně si mohla," ušklíbl se.

"Ty tak kecáš víš to?" pleskla jsem ho po ruce, když jsem svou dlaň vyprostila z jeho stisku.

"Radši mi řekni, jak jsem chceš propašovat doktora," podívala jsem se na něj a čekala co z něj vyleze. Bylo mi jasné, že v jeho stavu pro něj nikam sám nepůjde, takže pro něj budu muset jít já.

"No víš…" mumlal v horečce.

"Hele je mi jasný, že ho sem budu muset propašovat já," ujistila jsem ho, že on rozhodně nikam nemusí.

"No víš, pravda je taková, že netuším jak ho sem dostat," olízl si vyprahlé rty.

"Vůbec mi to nemyslí," zamumlal. Chudáček pomyslela jsem si.

"Tomu se ani nedivím, když máš horečku a jsi postřelený," skousla jsem si ret. Sice nejsem žádnej mafián, ale tentokrát je to na mě. Musím něco vymyslet.

***

Nahodila jsem falešný úsměv když se dveře výtahu přede mnou otevřely a namířila jsem si to přímo k recepci. Recepční byl opravdu rád, že mě zase vidí a ještě k tomu v půl druhé v noci. Vsadím se, že už mu musím být přinejmenším alespoň trochu podezřelá.

"Přejete si?" usmál se stejně falešně jako já.

"Ehm, dostala jsem hroznou žízeň a chtěla jsem se zeptat, jestli bych si ještě v restauraci mohla koupit něco k pití, ale jak vidím, tak už jdu asi pozdě že? Je zavřeno," usmála jsem se nevinně.

"A zkoušela jste minibar na pokoji?" usmál se znovu nechutně a myslel si, že mě dostal.

"Zkoušela," ušklíbla jsem se.

"Ale pokojová služba zřejmě nepovažovala za důležité minibar doplnit," uzemnila jsem ho.

"Tak v tom případě se omlouvám a jestli minutku vydržíte, přinesu vám vodu z restaurace, i když už je zavřená," nabídl mi.

"Děkuji, to by od vás bylo milé," usmála jsem se znovu jak nejfalešněji jsem uměla. Jakmile recepční zmizel za rohem, vchodové dveře se automaticky rozevřely a vešel ne moc vysoký, plešatý opálený Ital.

"Laura?" zamumlal pár metr přede mnou.

"To jsem já. Šesté patro a chodbou doleva," řekla jsem mu instrukce, přesně jak jsem sama vymyslela. Po chvíli hloubání jak doktora dostat nenápadně do hotelu, jsem Tomovi nakázala, aby mu ještě jednou zavolal a řekl mu ať počká nenápadně před hotelem a až já odlákám recepčního, který má jako jediný dole noční službu, dostane se dovnitř.

Jakmile doktor zmizel za rohem, objevil se v hale recepční a v ruce nesl vodu, kterou jsem si naporoučela.

"Prosím vaše voda," podal mi láhev

"Snad to bude pro tuhle noc už všechno," ušklíbl se.

"Snad," oplatila jsem mu stejným tónem a co nejrychleji se vytratila. Vyjela jsem výtahem do patra a kývla na u výtahu čekajícího doktora, aby mě následoval.

"Tady," odemkla jsem dveře a pustila doktora prvního do místnosti.

Jakmile Toma uviděl zakroutil hlavou a spustil na něj italsky, takže jsem se nechytala. Podle toho jak Tom chvíli na to, začal protáčet očima, bylo mi jasné, že ho asi doktor kárá. Podle všeho se znali moc dobře. Doktor musel vědět, jaký je Tom kvítko.

Stála jsem opřená o dveře opodál a sledovala jak se doktor dával do práce. Ani jsem si nevšimla, že s sebou měl velkou černou doktorskou brašnu, ze které teď začal vyndávat vše potřebné k Tomovu ošetření.

Prohlédl mu ránu a něco směrem k Tomovi zadrmolil. Tom si jen povzdechl a pokrčil rameny ve smyslu "když to musí být".

"Co říkal?" zamumlala jsem k Tomovi.

"Že tu kulku musí dostat ven," pootočil ke mně Tom hlavu. Polkla jsem.

"Jako ta-tady a teď?" koktala jsem.

"Klid, on to zvládne, už jednou mi kulku vyndával a ještě v o hodně horších podmínkách, je to profík," pousmál se Tom.

"Vypadá to, že spíš utěšuješ ty mě než já tebe," ušklíbla jsem se.

"Klidně jdi radši na balkon, než aby ses tu pak složila ještě ty," uchechtl se.

"Ne já..zůstanu tu s tebou," řekla jsem statečně i když jsem si ve skutečnosti nebyla vůbec jistá. Sedla jsem si opatrně na kraj postele a Tom mě zdravou rukou jemně pohladil po koleni.

"Jsi si jistá?" zkoumavě se na mě podíval.

"Ehm," mumlala jsem. Mrknula jsem na doktora, který si připravoval všelijaké doktorské nástroje a nasucho jsem polkla.

"Radši jdi vedle, vidím na tobě, že to není nic pro tebe," pobídl mě Tom.

"Ehm jo, asi radši jo," přikývla jsem. Stiskla jsem mu dlaň na důkaz podpory a šla najít útočiště na balkon.

Asi po půl hodině se mezi dveřmi na balkon objevil doktor a lámavou angličtinou mi řekl, že už kulku Tomovi vyndal a všechno je v pořádku. Píchl mu ještě něco na spaní, aby se pořádně prospal a načerpal síly a že právě usnul.

Poděkovala jsem doktorovi, za to jak Tomova ošetřil a pomohla jsem se mu nepozorovaně dostat z hotelu, tou samou cestou kudy se sem dostal Tom, jak mi předtím prozradil.

Zadní vchod pro personál a zásobování bývá špatně dovřené. Netroufla jsem si znovu pokoušet nervy hotelového recepčního.

Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Zhluboka jsem vydechla a doufala, že to aspoň pro dnešek bylo vše.

Pozornost jsem stočila na Toma, který teď už relativně poklidně oddechoval na posteli. Teplota už mu musela klesnout a tím pádem se mu lépe spalo.

Rozhlédla jsem se po pokoji a uvědomila jsem si, že v tomhle pokoji je jen jedna postel.

Ta postel na které ležel Tom.

Takže pokud nechci strávit noc naskládaná v křesle, musím si lehnout vedle něj.

Jen jsem na to pomyslela, srdce se mi z bůh ví jakého důvodu rozbušilo.

Lehnout si vedle něj bude opravdu náročné. Ne že by postel byla malá nebo tak.

Spíš jestli dokážu jen tak nečinně ležet kousek od něj. Kousek od jeho opáleného sexy těla. Fajn. Lehnu si na svojí stranu, aby náhodou nehrozilo, že bych se ho byť jenom maličko dotkla a budu se snažit co nejrychleji usnout.

Ale na křesle se mi opravdu spát nechtělo. Ani za mák.

Opatrně jsem přešla k posteli na které ležel a dávala pozor, aby podlaha nezavrzala moc nahlas. Odkryla jsem přikrývku na volné polovině postele a opatrně si lehla. Už jsem sek Tomovi chtěla otočit zády ale nedalo mi to a musela jsem se podívat na jeho spící tvářičku. Kvůli zraněné ruce musel ležet na zádech, tak jsem na něj měla naprosto perfektní výhled.

Usmála jsem se. I když spal, měl nakrčené čelo a vyšpulené rty, jako malé dítě, které se vzteká.

Podepřela jsem si hlavu dlaní a sledovala každá jeho hluboký nádech a výdech, každý jeho byť jen sebemenší pohyb. Ale v duchu jsem si za to nadávala a snažila se myslet, na tu jeho drahou v peněžence. Ale čím dál tím víc jsem chtěla být alespoň jednou, alespoň dneska k němu přitulená. Usínat s pocitem, že leží těsně vedle mě. Bylo to silnější než já.

Vykašlala jsem se na všechny předsudky, na všechno co mi rozum radil a prostě to udělala. Přejela jsem si jazykem po rtech, pohladila ho po neoholené tváři a pak se sklonila a jemně ho na ni políbila. Vzpomněla jsem si na ten náš skoro polibek, než tohle všechno začalo, těsně před tím než mě vezl na letiště.

Kdybych mohla přetočit čas, na nic bych nečekala, přitáhla si ho a políbila ho jak nejlépe bych uměla.

Sice mě jeho rty lákaly i teď, ale takový ukradený polibek jsem nechtěla.

Vyvlékla jsem se ze své deky a opatrně, abych ho nevzbudila, jsem si vlezla k němu pod tu jeho. Och, taková vyhřátá. Přitiskla jsem se k jeho boku a hlavou se uvelebila vedle jeho ramena.

Ano, ano takhle se mi bude usínat naprosto skvěle. Nadechla jsem se jeno vůně, která byla všude kolem mě. Pochybuju, že se mi dneska bude zdát o něčem jiném než o něm.

Dee :-*

Go to sleep :D

Dneska půjdeme asi brzo na kutě! :D

Bill je dneska nějakej upracovanej chudák ^^

Neodolala jsem!

To se prostě nedalo ^^

Taková krásná fotečka je konečně objevila no a zkuste se u toho blbě neusmívat :D:D:D

to prostě nejde!

Stačí, že to píšu a pořád mám na rtech ten debilní úsměv :D

Největší sranda byla, když jsem tu fotku objevila...

Bill: taking a nap...nebo co tam bylo...

říkám si jéžiši chrápající Toman, je tam vyvalenej a kdo je jako na něj zvědavej...to kdyby byl Bill...

Počkat! To není Tomovo kabelčička za tou spící prdelí :D

vrátím se k tomu popisku...tam ale není dvojtečka! přečetla jsem si to ještě jednou a....

Bill taking a nap...he really has the hardest job!

*MOTHER FUCKER*

Tralalalalala je to Bill! Fakt jsem myslela, že je to Toman :D

Mě štvou, jak si jsou podobný :D:D:D

Jakej má sexoušskej svetříček ^^

kurňa chci se přitulit!

no nic :D jdu si nechat zdát něco takhle hezkýho jako je tadyhle ten spáč :D

P.S. zejtra snad už konečně bude díl mafiána :D